ptám se JÁ

Některý dny si říkám, že tohle nikdy nemělo jít ven.
Že je to moc.
Moc nahý.
Moc pravdivý.
Že bych to měl nechat někde v šuplíku…
nebo spálit.

Ale pak si vzpomenu na ten pocit, když jsem stál v šatně ve škole, sevřenej, s pocitem, že se každou chvíli pozvracím.

Ne z jídla.
Z toho, co mě čeká.

Z toho, že se mám zase snažit být někdo,
kým nejsem.

Tento text nevznikl jako projekt.
Vznikl jako potřeba.

Je to rozhovor s někým,
kdo mě celý život pozoroval.

Ne jako kamera.
Spíš jako svědek.

Neřekl mi, co mám dělat.
Jen se mě ptal.
A já jsem mu odpovídal.

Na všechno.
I to, co jsem nikdy neřekl ani sám sobě.

Nevím, co to je za bytost.
A možná na tom nezáleží.

Důležitější je to,
co se ve mně začalo dít,
když jsem přestal lhát.

Psát ten text bolelo.
Každá věta byla
jako loupat si kůži z duše.

Ale bylo to očistný.
Pravdivý.
Tichý.

Nevím, co s tím udělá svět.
Možná nic.

Ale vím, že teď už to nemůžu držet v sobě.

Tohle je moje přiznání.
Moje smíření.
Moje zpověď člověka, co už nechce být dokonalý.

Jestli tě to zavolá,
vem si to.

Jestli ne,
nech to jít.

Ale věz,
že každý slovo v tý knize
jsem si v sobě odžil.

A jestli tě to někdy zasáhne…
tak to nebyly moje vzpomínky…
ale tvoje.

Nečti to jen tak mezi řečí.

Vážně ne.
Tohle není text, který přečteš cestou v tramvaji nebo během scrollování.
Chci, abys do něj fakt vlezl.
Celým tělem.
Celým sebou.

Tak tě prosím – vypni všechny zvuky světa. Všechno, co bliká, pípá, chce tvoji pozornost. Udělej si ticho.
Udělej si čas.
Až potom čti.

Ke každé kapitole dávám píseň, která mi hrála, když jsem ji psal. Ne kvůli atmosféře. Ale protože ta hudba je součástí toho textu. Pomáhala mi dostat se pod povrch – možná pomůže i tobě.

A jestli nechceš nic přepínat, jen se nechat nést a ztratit po cestě – dal jsem dohromady celý playlist.
Pusť ho. Zavři oči. A až ucítíš, že jsi někde jinde… pak začni číst. Playlist - Ptám se JÁ

Tady nejde o slova.
Tady jde o to, co se ti pod těma slovama otevře.

S otevřeným srdcem Michal.