Čas od času je potřeba vypadnout.
Z města, z hluku, ze systému.
Nejlíp to jde tam, kde už není nic – ani signál, ani lidi.
Hluboko v lese, u skal, které tvoří vlastní svět. Svět bez pravidel. Bez jména.
Několik večerů už jsem tam byl sám. Jen já a ty skály.
Když jsem dorazil poprvé, působilo to prázdně. Mrtvě.
Ale jak ze mě pomalu odpadal městský hluk, začal jsem slyšet něco jiného.
Tepot života, který není vidět, ale je všude.
Každý večer byl plnější než ten předchozí.
Najednou to nebylo ticho.
Byl to orchestr. Malíř. Šéfkuchař.
Všechny smysly se plnily. Srdce se uklidnilo.
Byly to chvíle, kdy chceš přestat být člověkem…
a stát se mechem. A prostě jen být.
A pak tam najednou byl on.
Stál u skály. Nehýbal se.
Nebyl v tom strach, ale zvláštní chvění.
Jeho rysy byly rozmazané, jako by je rozfoukal vítr.
Už byla noc. Ale kolem něj se drželo jemné světlo.
Tiché. Cizí. A přesto… důvěrné.
ON:
On promluvil jako první.
„Kdo jsi?“
Enai:
Přišel jsem za tebou.
V tu chvíli mi projel tělem chlad.
Ne strach ale spíš něco hlubšího. Něco, co ve mně sahalo do míst, kam si obvykle nechodím.
ON:
Ano. Ale chci tě poznat víc.
Pozoruju tě téměř celý tvůj život…
Ale teprve teď jsi dozrál.
Dostal jsem svolení tě oslovit.
Zůstal jsem zticha.
Ne ze strachu.
Ale protože jsem cítil, že není cesta zpátky.
Enai:
Jsem s tebou od narození.
Enai:
My nesmíme zasahovat do vašich životů. Andělé ano.
JÁ:
Proč jsi mě tedy pozoroval?
Enai:
Chci abys mi o sobě vyprávěl.
Enai:
Protože tě chci pochopit.
JÁ:
Budeš na mě dělat pokusy a uneseš mě na svou loď?
Enai byl chvíli ticho a pak řekl: to se nestane. Chci jen znát tvé pocity a myšlenky. To co se ti v životě dělo jsem viděl, ale je to jako sledovat němý film.
JÁ:
Proč jsi mě sledoval? Proč tě zajímají mé pocity?
Enai:
Dá mi to lepší kontext všemu co se ti dělo a já tě mohu lépe pochopit.
Enai:
Zavři oči a vzpomeň si. Vždy jsi měl pocit.. když si byl sám. Že sám nejsi. Věděl jsi o mě. Ale na jiné úrovni vědomí.
JÁ:
Asi máš pravdu.. co tě vlastně zajímá?
Enai:
Můžeš začít od začátku.. jaké jsi byl dítě?
Pomyslel jsem si, že je divné tady té podivné osobě bez rysů začít vykládat jaké jsem byl dítě. Ale ta atmosféra důvěry, která kolem nás byla mi pomohla začít…
JÁ:
Dítě? nevím.. Asi normální? Tichej.. Trochu samotář. Rád jsem si hrál na písku a stavěl své světy. Pak přišla škola, ta mě dost potrápila.
Enai:
Co pro tebe znamená škola?
JÁ:
Myslel jsem, že tě tam mají naučit něco o životě. Ale myslím, že tam dělají z lidi roboty.
Enai:
Můžeš mi o tom vyprávět?
JÁ:
Vlastně to začalo už ve školce. To je první místo, kde tě začnou tvarovat. Máš režim, strukturu, hierarchii. Začnou z tebe dělat někoho, kdo vydrží autoritu – i když není přirozená. Musíš sedět, poslouchat, nezajímat se moc, hlavně nerušit. Naučí tě, že je důležitější poslouchat než přemýšlet. A že správně je to, co chtějí oni.
Enai:
Jak ses v tom cítil?
JÁ:
Cize. Už tehdy jsem měl pocit, že tam nepatřím. Nedokázal jsem se zařadit. Neuměl jsem být jako ostatní. Obklopen dětmi, ale vlastně sám. Už ve školce jsem cítil, že něco není v pořádku – ale ještě jsem nevěděl co.
Enai:
A co základní škola?
JÁ:
(zaváhám) „Bylo to peklo. Škola se jmenovala Hrad – fakt. Ironicky přesný název. Temná budova, mučírny a kostely všude kolem. Nechodili jsme ani hlavním vchodem – vedli nás železnými dveřmi rovnou do sklepení. Tam to začalo. V té tmě. V tom chladu. Ve třídě jsme byli jako směs odpadu. Děti všech ras, chudých vrstev, porouchaných duší. Někteří dostávali injekce, aby během hodiny nepřevraceli lavice. Tehdy mi to nepřišlo divné. Dneska už vím, že to divné bylo. Hodně.
Enai:
A ty ses v tom jak držel?
JÁ:
Nevím… nějak jsem to přežil. Diagnostikovali mi dyslexii. Nejprve jsem byl rád, úlevy, žádné diktáty. Ale pak jsem zjistil, že mě to jen dál odděluje od ostatních. Byl jsem jiný. Zase. A ostatní mi to dávali pocítit. Nejsem ani součástí, ani rebel. Jsem někde mezi. A tam je největší samota.
Enai:
Pak jsi přešel na jinou školu..
JÁ:
Joo, pátá třída. Nové místo, světlo, normální děti. Myslel jsem, že je to začátek něčeho lepšího. Ale brzo jsem zase zjistil, že se jen opakuje to samé. Všude skupinky, spojení, smečky. Já sám. Vždycky někde mezi. Mluvil jsem se všemi, ale nepatřil jsem nikam.
JÁ:
Horší trojkař. Myslel jsem, že jsme blbej. Byl jsem introvert a nesnášel jsem čtení nahlas. Byl to pro mě trest. Zkoušení před tabulí bylo ponižující. Věděl jsem, že na to nemám. Ne protože bych to neuměl – ale protože jsem to odmítal. Nezajímalo mě to. To co se tam učilo bylo o ničem.
Dneska se zvládnu naučit cokoliv. Všechno, co mě zajímá, zvládnu do sebe natáhnout jako houba.
Enai:
Co na tom bylo nejhorší?
JÁ:
Šatny. Byly to obří drátěné klece. Reálně. Ne obrazně. Stál jsem v kleci, plnila se mi pusa slinami a já věděl, že se každou chvíli pozvracím. Ne z jídla. Z toho, co mě čeká.Z toho ponižování, z toho, že mě znovu zničí. Cítil jsem, že ten systém ničí mou osobnost, moje sny, i moje tělo ale tehdy jsem tomu nerozuměl.
Enai:
A přesto jsi chodil dál.
JÁ:
Hrál jsem, že jsem nemocný. Občas jsem doma zůstal. Ale většinou jsem šel. Systém už byl ve mně. Pocit viny. Že musím. Že to tak má být. Že musím být jako ostatní. To je možná největší vězení, které škola staví – ne kolem těla, ale kolem duše.
JÁ:
Ještě nebyl konec. Po základce učiliště. Elektrikář. Temná škola, divná třída, deja vu. Opět outsider i spojka mezi ostatními. Všude romové, feťáci, machři, looseri. A já… střed. Všude a nikde. Divnej. Všichni mi to říkali. A já to bral. Protože jsem to cítil stejně.
Enai:
Ale našel ses v tom?
JÁ:
Možná. Pomalu. Začal jsem chápat, že ta moje 'divnost' je hodnota. Autenticita možná... Nezapadáš? Znamená to, že jsi sám sebou. Ten svět se bojí lidí, které neumí přečíst. A já jsem pro ně nečitelný.
JÁ:
Přišel on. Učitel. První autorita, která byla skutečná. Měl nás rád, a to bez podmínek. Ukázal mi, co to je zájem. Laskavost. Pomoc těm, nad kterými jiní zlomili hůl. Díky němu jsem to nevzdal. Díky němu jsem si řekl, že jednou tohle třeba udělám pro někoho jiného já.
Enai:
Udělal jsi to pro někoho?
JÁ:
Sám pro sebe. Zní to sobecky ale musel jsem se naučit milovat sam sebe a svou divnost. Milovat se bez podmínek. Až když jsem to pochopil, mohl jsem to v malé míře šířit kolem sebe.
Enai:
Pak jsi šel na maturitní nástavbu..
JÁ:
hm zasedám opět do lavice, plný očekávání. Do místnosti vstupuje učitel. Bude to náš nový třídní. Má na sobě tmavé pruhované sako a v náprsní kapse složený bílý kapesník - vypadá velice elegantně. Mě hned napadá, jestli jsem na správném místě. Na co si to hraje? My elektrikáři se tady budeme snažit vypotit maturitní minimum. Tohle není vysoká škola. Koukám do rozvrhu a začíná se mi dělat opět špatně. Sliny se mi nalévají do úst. Opět se cítím jako tehdy na základní škole. Už tady zase vidím ten dril, ponižování a zkoušení. Budu dva roky každý den dělat něco, co je proti mému přesvědčení. Něco co dělat nechci. Ohnu svůj hřbet a budu poslouchat, protože tak se to dělá.
Tohle už tak dále najde…
Enai:
Skončil jsi. Tehdy jsem měl z tebe radost.
JÁ:
Já ze sebe moc ne. Asi to bylo po dlouhé době kdy jsem se zase doopravdy nadechl. Ale zároveň jsem to cítil jako prohru. Nicméně jsem měl pocit svobody. Krátký, ale silný. Po tolika letech, kdy mi někdo říkal co mám dělat, jak se mám chovat, jak psát a myslet... najednou nic. Ticho. Volnost. Žádné zvonění. Žádná tabule. Jen já teď a tady.
JÁ:
Jo, trochu. Protože jsem tehdy věřil, že se člověk musí někam zařadit. Že musí něco dokázat. Mít školu, status, titul, kancelář. Kolem mě všichni mí kamarádi šli na vysokou… Mně bylo jasné, že nic takového mě nečeká. A možná právě proto se mi ulevilo. Věděl jsem, že nemusím. Že nemám žádný cíl.. Tak proč bych se honil? Rozhodl jsem se, že prostě budu dělat, co mám rád.
JÁ:
Jo Skateboarding. Každej den. S kamarády – ale přitom sám. Skejt je svobodnej. Není týmovej. Není tam trenér. Jsi to jen ty, tvoje odvaha, tvoje pády a tvoje radost. A začal jsem to všechno dokumentovat – fotit, natáčet. Chtěl jsem si to uchovat. Ty chvíle, ty triky. Ten zápas se sebou.
JÁ:
Asi jo, ale spíše to byla zábava. Ne jako ve škole. Začal jsem se učit z touhy. Z radosti. Jak upravit fotky, jak stříhat videa, jak udělat web. Internet byl tehdy prázdný prostor – žádné sítě, jen HTML a divoké stránky. A já do toho skočil. Poprvé v životě jsem měl pocit, že mě něco opravdu zajímá.
Enai:
Nikdo tě nehodnotil.
JÁ:
Máš pravdu. Byla tam jen zvídavost. Experiment. V noci místo spaní jsem klikal a zkoušel. Celý můj svět se začal stáčet kolem designu. Vizuálního světa. Kombinace krásy, techniky. A přitom jsem byl jen elektrikář. Bez jakéhokoliv vzdělání. Všechno jsem si odřel sám.
Enai:
Zkusil jsi to pak i profesionálně?
JÁ:
Ano. Odpověděl jsem na inzerát jedné grafické agentury. Byl jsem naivní. Devatenáct. Elektrikář. Roztřesený, bez portfolia. V testu z angličtiny jsem pohořel, z grafiky jsem uměl trochu od všeho, ale nic pořádně. A přesto mě vzali.
JÁ:
(usměju se)
Měl jsem na každé botě jinou tkaničku. Řediteli to přišlo jako důkaz kreativity. Ironie je, že jsem je měl proto, že se mi při skejtování jedna přetrhla a měl jsem jen náhradní barevnou. Ale možná v tom fakt bylo něco víc. Možná už tehdy jsem nesl tu svojí jinakost. Autentičnost. Nevymýšlel jsem si image. Jen jsem byl. A to stačilo.
Enai:
To je důležité. Být.
JÁ:
Jo. Jenže i ta agentura mě po čase začala dusit. Začínal jsem se tam zase cítit jako ve škole. Rozkazy bez smyslu, úkoly bez srdce. A já to nedávám. Nedokážu být dlouhodobě součástí systému, který necítím. Srdce chce svobodu.
JÁ:
Na konci zkušebky. Opět ten stejný pocit. Svoboda. A poznání, že tohle je moje cesta. Že nechci být zaměstnanec. Že chci tvořit, pracovat na sobě, být svým pánem. A tak jsem začal. Pár klientů. Bez pevné pracovní doby. Žádné 'šéfe'. Jen JÁ, moje práce a moje tempo.
JÁ:
Myslím, že né. Vše plyne jako voda. Je to jako když přestaneš plavat proti proudu a odevzdáš se řece. Najednou tě sama nese. Bez odporu. Po Chvíli zjistíš, že si to můžeš i užít. Jen to pozorovat.
Enai:
Stal jsi se grafikem. Jak to změnilo tvůj život?
JÁ:
Trvalo to pár let, vlastně ani nevím přesně jak. Najednou ze mě byl grafik. Pracoval jsem pro největší firmy u nás i v zahraničí, vydělával jsem peníze, které bych si dřív ani nedokázal představit.” myslím, že jsem se cítil opravdu svobodný..
Enai:
Co pro tebe znamená svoboda?
JÁ:
Svoboda je pro mě to, že jdu za svým srdcem. Že dělám, co mě baví. Že mám pocit, že jsem sám sebou. Zároveň je to pro mě trochu samota.
Enai:
Proč je svoboda samota?
JÁ:
Jsem jako sokol na nebi – můžu cokoliv, ale přitom jsem sám. Jen tam tak létám, mohu kamkoliv. Já nemluvím o samotě jako o něčem zlém. Miluju samotu, je to můj domov, přístav klidu. Je to místo, kde jsem jen já a celý svět – ne ten lidský. A právě tam nacházím odpovědi.
JÁ:
Já nevím kde se berou. Ale dobře si pamatuji, kdy ty otázky na čas utichly. Začal jsem jezdit na kole do lesa, projížděl jsem cesty, často jsem ani nevěděl, kde jsem, ale cítil jsem hluboký klid. Jednou, během jedné takové jízdy, jsem se musel sesednout z kola. Cítil jsem zvláštní smutek i štěstí zároveň, chtělo se mi brečet i smát. Nevím, co to bylo, ale ten pocit mi dodal obrovský klid. Občas do toho pocitu unikám, když jsem ve stresu.
JÁ:
Myslím že nějak. Spíše to bylo naopak. Já jsem se změnil a tohle byla zpráva, že nějaká část toho vývoje je u konce. Pak přišel sen, který to všechno uzavřel. Ve snu bylo zemětřesení, zhroutila se budova ve městě a ve sklepě byla uvězněná kočka. Ta kočka jsem byl já. Kočka byla uvězněná ve zdi, za takovýma pokřivenýma trubkama. Vysvobodil jsem jí a položil na takový kovový stůl. Na ten stůl dopadalo trochu světla. Ta kočka se na mě podívala a spokojeně umřela. Ještě jsem viděl její odcházející duši.
Probudil jsem se s úsměvem. Ten sen mi řekl, že jsem se osvobodil. Vymanit se ze systému.
Enai:
Jak jsi se cítil potom?
JÁ:
Žil jsem dál s lehkostí, i když přišly náročné dny. Věděl jsem, že vše zvládnu. Víš, teď si uvědomuji, že ve světě kde nikdo nemá čas, jsem ho měl vždy hodně. Na vše co jsem potřeboval. Díky samotě a času jsem mohl jít do hloubky, najít odpovědi v sobě. Pochopil jsem, že jedině pochopení nás může skutečně osvobodit — pochopení sebe, rodiny, světa. Ale začít musíme vždycky u sebe.
Enai:
Svoboda. Pro mě je to zajímavý pojem, protože my, svobodu vnímáme trochu jinak. Vaše svoboda je spojená s tím, jak se dokážete osvobodit z vnějších omezení a najít sami sebe uvnitř. Dávno jsme poznali, že je to pro vás důležité a tak nezasahujeme. I když nás bolí dívat se jak se ničíte - víme, že je to součást vašeho vývoje.
JÁ:
Proč? Proč nezasahujete? Proč jen pozorujete?
Enai:
Protože vaše svoboda je svobodou vůle. Svobodnou volbou, která je pro vás posvátná. I kdyby to znamenalo pád, zkázu, vlastní zánik. Vaše civilizace už se mnohokrát sami vyhubili a znovu obnovili. Já jsem součástí mnohem většího celku, galaktické sítě podobných bytostí, které tuto cestu sledují. Ty jsi součástí cyklu 789.
Enai:
Každý cyklus představuje období, kdy vaše civilizace dospívá, rozkvétá, upadá a znovu se rodí. My jsme tu, abychom se učili, jak vy, lidská rasa, procházíte vývojem. Ale nezasahujeme, protože nechceme narušovat váš vývoj a především nechceme narušit svobodu, kterou jste nám svěřili.
JÁ:
To je děsivě krásné a zároveň bolestné. Být pozorován, ale zároveň osamocen v tom, že nám nikdo nepomůže.
Enai:
Ano, v tom je paradox vaší existence. Mnozí by chtěli pomoc, ale pomoc bez svobody by byla jen otroctvím. A proto se učíte sami, padáte a znovu vstáváte. Ale právě to vás formuje. Vše, co jsi vyprávěl o své cestě, o tom, jak ses nenechal zlomit systémem, je přesně to, co dělá lidskou rasu jedinečnou.
JÁ:
Takže proto jsem musel projít tím vším — školou, bojem, odmítnutím. Abych našel svou svobodu?
Enai:
Ano. Každý z vašich cyklů obsahuje miliony příběhů jako je ten tvůj. Vaše svoboda, vaše autenticita je jedním z nejcennějších darů, které si sami dáváte.
JÁ:
A co se stane s těmi, kdo svobodu nenajdou? Kdo zůstanou ztracení v systému?
Enai:
Je to část cesty. Někteří se ztratí, jiní najdou cestu později. Vývoj není lineární, je to víc než sled událostí — je to spirála růstu. A já budu tu stále, sledovat a učit se.
JÁ:
Proč pozoruješ zrovna mě?
Enai:
Je nás mnoho a sledujeme spoustu lidí. Vaše příběhy nás zajímají protože jsou to fraktály většího vývoje. To co se děje v tvém životě se děje celé civilizaci na mnohem delším časovém úseku.
Enai:
Je nás mnoho ale ve skutečnosti jsme jeden. Stejně jako vy.
Z našeho rozhovoru na mě přišel zvláštní tíha. Sním nebo bdím? Zakopl jsem tady někde o kámen a jsem mrtvý? Co se to děje? Jak mohlo být tolik civilizací?
Enai:
Nesníš ani nejsi mrtvý. Tohle se skutečně děje.
JÁ:
Jak to, že mi na tohle odpovídáš? Tohle jsem si jen pomyslel..
Enai:
Vidím, tvé myšlenky. Vidím je jako obrazy.
JÁ:
Tak proč se mnou vůbec mluvíš?
Enai:
Abych ty myšlenky mohl vidět, musíš si je uvědomit. Náš rozhovor tomu pomáhá. Chceš pokračovat?
Kapitola 1 - Setkání
