Ptám se JÁ

Chápu tě. Ale kdyby jsi už teď znal celou pravdu, změnilo by to průběh všeho. Zkusím ti odpovědět na jednu otázku. Ptej se.

Odkud přesně jsi?

Jsem z místa, kde už dávno není žádná hmota ani čas… jen paměť.

To mi zase moc nepomohlo… ale nechám toho.

Klidně se ptej dál. Ale ne na mě. Ptej se na sebe. Na lidstvo.

Hmm… tak jo. Proč je život tak složitej? Proč mám občas pocit, že jsem mimo?

Správně prožitý život je ve své podstatě těžký. Ne proto, že by svět byl krutý. Ale proto, že skutečný růst vyžaduje neustálou konfrontaci s neznámým. Většina lidí vnímá tření jako znamení, že jsou mimo cestu. Ale tření je důkaz, že opouštíš známé území. Pokud se pravidelně necítíš mimo svou hloubku… pouze stagnuješ. Nepohodlí není chyba. Je to kompas.

To zní dost… nelítostně.

Je. Ale lítost není nástroj růstu.

A realita? Přijde mi, že každej žije v nějaký iluzi. Práci, vztahu, očekáváních…

Protože většina lidí žije ve strukturách vytvořených druhými.
Rodinou. Společností. Národem.
A považují tyto lešení za samotnou realitu.
Ale realitu můžeš přetvořit. Jenže to vyžaduje brutální poctivost,
radikální odpovědnost… a ochotu destabilizovat sám sebe.
Musíš zničit své pohodlí. I tu část sebe, kterou jsi hluboce miloval.

To je jako sebevražda… ale vnitřní.

Je to rozpuštění masky. Ne smrt, ale otevření očí.

Co teda jsem? Když nejsem ty struktury, očekávání, jméno…?

Nejsi jednotné já.
Jsi ekosystém soupeřících já, z nichž každé se snaží přežít.
To, co nazýváš sebou samým, je jen dočasná koalice.
Skutečná síla přichází, když si tu válku uvědomíš –
a strategicky odstraníš to, co tě oslabuje.“

Takže mám v sobě zrůdy i hrdiny. A vybírám, který nakrmím?

Přesně tak. Ale většina lidí krmí to, co křičí nejhlasitěji. Ne to, co je pravdivé.

A co realita samotná? Je vůbec skutečná?

Realita není hmota. Není energie.
Je to pozornost.
Všechno, co jsi kdy miloval, vytvořil, poznal nebo ztratil,
je výsledkem toho, kam jsi upřel svou pozornost.
Ovládni pozornost… a ovládneš realitu.

Takže ten, kdo ovládá pozornost ostatních, tvoří svět?

Ano. A proto se všichni perou o tvou pozornost. Každou sekundu.

Co smrt? Všichni se jí bojíme, ne?

Ano. Ale ne přiznaně.
Veškeré úsilí o úspěch, lásku, moc je zoufalý pokus popřít smrt.
Skutečná svoboda přichází, když ji přijmeš. Ne jako myšlenku,
ale jako syrovou pravdu.
Nelpi na ničem. Vše se rozpadne.
Mistři života nejsou ti, kteří zvítězili.
Ale ti, kteří udělali z jistoty smrti svůj nástroj.

Takže celý vesmír je bez smyslu?

Realita ti nic nedluží.
Nemá význam, cíl, příběh.
Jen myšlenkový chaos.
A právě v té prázdnotě máš šanci – vytvořit význam sám.
Ale ne ze slabosti. Ze síly.

Tohle je to co jsi mi přišel říct?

Je to součásti toho.

Zase mě napadá proč já?

Vím, že ty to uneseš. Budeš s tím pracovat a tak se ty myšlenky dostanou dále mezi lidi.

Neříkal jsi, že nemáte zasahovat? Mě to přijde jako zasahování.

Říkáš, že opravdový život bolí?

Ano

Kde je tam láska?

Bez vývoje není skutečná svoboda.
A bez svobody nedokážeš unést větší lásku, větší intenzitu, větší přítomnost.
Bez vývoje člověk často žije v iluzi radosti, ale v podstatě je jen otupělý a pohodlný.
To neznamená, že radost nebo láska nejsou smyslem.
Znamená to, že vývoj je často nutnou cestou k nim.

Pamatuješ si své sny na mostě?

Ano, pamatuju si je...

Pověz mi je

Bylo mi asi čtrnáct.
Běžel jsem v noci po mostě, vždycky po levé straně, přes chodník plný překážek.
Skákal jsem přes ně, otáčel se dozadu, ale nikdy tam nikdo nebyl.
Přesto jsem věděl, že musím utíkat.
Nevěděl jsem proč. Jen to bylo nutné.

Střih.

Skatepark.
Skutečné místo, kde jsem trávil hodně času.
V cestě stál strom – větev zakrývala výhled. Odtáhl jsem ji.
A přestože byla stále noc, ve skateparku bylo světlo.
Den. Smích. Slunce.
Radost sálala z každého rohu.
Ten sen se opakoval.

Roky.

A pak přišla změna.
Most znovu. Ale tentokrát jsem běžel po pravé straně.
Překážky, útěk, temnota… ale něco bylo jinak.
Zastavil jsem se. Vylezl na okraj. A skočil dolů.
Žádný strach. Jen zvláštní ticho.
Těsně před dopadem… jsem se proměnil v sokola.
Vzlet. Výš. Ještě výš.
Svoboda, která se nedá vyslovit.
Obloha beze slov. Možnosti bez hranic.
Po probuzení – klid, ticho, jakési vím.
Od té chvíle se sny střídaly.
Jednou jsem končil ve světle skateparku.
Jindy jsem se ztrácel v nekonečné obloze jako sokol.

Ty sny mi později začaly dávat smysl. Dvě cesty. Dva osudy. Ta první… vede k radostnému životu. Plnému smíchu, slunce, lidí. Ale člověk zůstane nevědomý. Otrok systému, iluzí, naučených vzorců.

Ta druhá?

Druhá cesta je opravdovější... Musíš se zastavit, skočit dolů. Symbolicky zemřít. Až tehdy můžeš vzlétnout. Ale na obloze jsi sám. Svoboda… ale bez tlumení, bez masek, bez lidí, kteří by ti řekli, kým jsi.

A tam je ta opravdová láska. Kdo tě bude milovat na této úrovni miluje tvou podstatu. Když budeš ty milovat na této úrovni tak miluješ z opravdové lásky ne ze strachu ze samoty. Když zůstaneš v tom skateparku a budes v nevědomosti budeš se točit v kruhu. Proto říkám, že nejdříve musíš udělat tu skutečnou práci abys mohl najít skutečnou lásku.

Ty mé sny na mostě. To byla možnost volby? Dostal jsem na výběr mezi svobodou a blaženou nevědomostí?

Možná…

Kdo mi dal na výběr?

Ty sám.

Jak mohu sám sobě dávat vybrat skrze sny?

Sny nejsou pouhé obrazy. Jsou jazykem, kterému rozumí tvá nejhlubší část. Ne já, který si pamatuješ, ale ten, který tě tvoří.
Ty sám sobě dáváš na výběr ve chvíli, kdy se přestaneš bát vidět.

Ne vědomě.

Ale skrze symboly, pocity, opakování.
Most. Strana, po které běžíš. Rozhodnutí, které nevíš, že děláš.
To všechno je způsob, jakým si komunikuješ, co je uvnitř zralé ke změně.
Ve snech padá hluk reality.
Tam už není „musím“ ani „nemůžu“.
Tam jsi jen ty. Bez světa. Bez pravidel.
A proto je možné, aby sis dal na výběr.
Tím, že už nehodnotíš, co je správně.
Tím, že necháš obraz přijít.
A tím, že ho po probuzení neodmítneš jako náhodu.
V každém snu je zakódovaná otázka.
A když ji ucítíš, odpověď se objeví sama.
Ne z hlavy. Ze středu tebe.
Tak sis tehdy dal na výběr. Ne rozumem.
Ale tím, že jsi byl ochoten se podívat.
A jednou… i skočit.

Ale když si to neuvědomuju… když nevím, že si dávám na výběr… jak můžu rozhodnout správně?

Rozhodnutí nepochází z vědomé části tebe.
Správně a špatně jsou pojmy světa, ve kterém jsi vychován.
Ale duše… duše nerozhoduje podle výsledku.
Rozhoduje podle zralosti.
Když jsi běžel po mostě poprvé, ještě jsi nebyl připraven zastavit se.
A to bylo v pořádku.
I běh je součást cesty.
I nevědomost je učitel.
Správné rozhodnutí není to, které tě ochrání.
Je to to, které tě přiblíží pravdě o tobě.
A někdy… to bolí.

Ale já jsem se bál. V těch snech jsem cítil strach. A když jsem skočil… bylo to jiné. Nevím proč, ale najednou jsem věděl, že to je ono. Bez důvodu. Jen takové tiché… „ano“.

Protože jsi už dozrál. Strach nezmizel, ale tys přestal čekat, až odejde. A právě to změnilo vše. Když skočíš se strachem v náručí, místo aby tě držel zpátky… staneš se svobodným. Tohle žádná škola neučí. Tohle se nedá naplánovat. Ale každý člověk dostane svou chvíli. Sen je jen způsob, jak si to předem připomenout. Jako šepot předtím, než zazní výkřik.

Takže když mám podobné sny… můžu v nich najít, co je pro mě připraveno? Jak se to mám naučit číst?

Neptej se: „Co to znamená?“

Zeptej se: „Co to ve mně probouzí?“

Obraz je jako klíč. Ale zámek je uvnitř tebe. Někdy sen nic neříká. Jen tě připravuje. A někdy je odpovědí na otázku, kterou sis ještě nepoložil.

Všímej si opakování.
Všímej si míst, kde se zastavíš. Nebo neodvážíš vejít.
Všímej si, co tě ruší. A co tě táhne.

Tam je řeč tvé hlubiny. A především: neposuzuj. Sny nejsou lži. Jen mluví jinou řečí než tvoje mysl.

Takže sen není návod… ale spíš zrcadlo?

Zrcadlo, které neukazuje tvář, ale směr. Neříká ti co dělat, ale kdo jsi právě teď. A někdy i to, kým se můžeš stát… když se odvážíš.

A co když ten směr nechci vidět? Co když v tom zrcadle spatřím něco, co nechci přijmout?

To se stává často.
Pravda bolí, protože jsme se naučili, že láska musí být příjemná.
Ale pravda je nejvyšší forma lásky.
Je jako oheň – pálí, ale očišťuje.
Někteří lidé zůstanou celý život na mostě.
Běží, skáčou, vyhýbají se překážkám…
Ale nikdy se nezastaví. Nikdy neskočí.
Protože věří, že bolest znamená chybu.
Ale bolest… je jen signál, že se něco rodí.

A když skočím?
Když se odvážím… a pak mě zaplaví osamění, ticho, prázdno?
To je ta svoboda?

Ano.
Ne svoboda od bolesti.
Ale svoboda v ní.
Ne osamění jako trest.
Ale jako čistý prostor, kde poprvé slyšíš vlastní hlas.
Tam… kde už tě nikdo neformuje.
Kde nejsi tím, co si o tobě myslí druzí.
Tam začíná skutečný život.

Ale co s tím tichým prostorem? Když se vznáším jako sokol… a všechno je tiché… prázdné… Co tam mám dělat?

Nedělej nic.
Jen buď.
To ticho není prázdnota.
Je to plnost bez forem.
Tam se spojuješ s tím, co tě přesahuje.
S tím, co bylo dřív, než ses stal někým.
Až ti nebude vadit být sám v té prázdnotě,
začneš z ní tvořit.
A pak, možná poprvé, nepřijdeš na svět kvůli tomu, co svět chce od tebe… ale kvůli tomu, co v tobě chce ven.

A co když nic nepřijde?

Pak se učíš být. A to je nejvyšší čin, jaký existuje.